Hned na začátku bych rád zdůraznil, že nejsem žádný kryptografický ani bezpečnostní specialista. Pokud se dopustím nepřesností, snažte se to tolerovat a brát s rezervou.

Bezpečné surfování internetem

Při surfování mějte vždy na paměti, že vaše veškeré nešifrované přenášené informace si může kdokoliv „po cestě“ přečíst. Je to stejné, jako když si stoupnete na náměstí a začnete vykřikovat vaše přihlašovací údaje. Drtivá většina lidí si vás pravděpodobně nebude všímat, protože nikoho nenapadne, že pejsek1234 je vaše heslo do e-mailu. Vždycky se ale najde nějaký šťoural, který se v tom začne vrtat a může této informace zneužít. Proto se vždy snažte používat prefix https:// namísto http://, pokud máte na vybranou a stránka to umožňuje. HTTPS je v podstatě protokol HTTP, přičemž přenášená data jsou šifrována pomocí SSL nebo TLS.

Nastavte si HTTPS na vašem Facebooku, Gmailu a všech ostatních důležitých webech.

U Facebooku toto najdete v „Nastavení účtu“ -> „Zabezpečení“ -> „Zabezpečené procházení“:

HTTPS Facebooku

V případě Gmailu najdete je to přímo pod položkou „Nastavení“:

HTTPS Gmailu

Podobně může vypadat certifikát vaší banky:

Certifikát České Spořitelny

Ne vždy jsou ale všechna data přenášena důvěryhodně – většinou se jedná hlavně o reklamy. To někdy může, ale někdy nemusí být na škodu. Poznáte to tak, že kliknete na ikonku zámku vedle webové adresy. Pokud víte, že stránce můžete důvěřovat, ale některé informace jsou přenášeny nezabezpečeně, pořád není důvod se znepokojovat.

Šifrované vyhledávání na Googlu

Pokud používáte Google Chrome, můžete si vynutit šifrované vyhledávání z adresního řádku.

Dostaňte se do nastavení Chrome – například tak, že napíšete následující odkaz místo adresy: chrome://settings/browser. V oddílu Search vyberte Manage search engines (pokud používáte český prohlížeč, postupujte analogicky). Přidejte nový vyhledávací engine následovně:

Potvrďte Enterem a potom nastavte Google SSL jako defaultní vyhledávací engine.

Všechno, co odteď budete hledat přes adresní řádek, bude šifrované.

Zdůrazňuju, že si vyhledáváč i tak bude ukládat, co hledáte. Pořád je to ale lepší, než když váš soused bude znát všechno, co na internetu hledáte.

Jestli se nepletu, pro Firefox existuje doplněk, který má podobnou funkci.

Je moje domácí síť bezpečná?

Z mých statistik vyplývá, že se vás hodně připojuje na tyto stránky přes wifi. Udělejte si jednoduchý test – najeďte vpravo dole na ikonku wifi, rozklikněte ho a potom najeďte myší na současnou síť, ke které jste připojení. Uvidíte podobnější informace.

WPA2-PSK

V zásadě existují 3 typy zabezpečení wifi – žádné, WEP a WPA.

Pokud není vaše domácí síť nijak zabezpečená, připomínám, že je to to samé, jako když vykřikujete své osobní údaje na náměstí. Kdokoliv ze sousedů nebo kolemjdoucích k nim má přístup.

WEP už je určitá forma „ochrany“, i když velmi slabá. Prolomit WEP je otázka chvilky. Líbilo se mi, když jednou jeden silně podnapilý kamarád, který už sotva chodil, prohlásil: „Jestli je to WEPka, prolomím ji hnedka“ a skutečně se mu to během chvilky podařilo.

Pokud tedy používáte něco jiného než WPA (ideálně WPA2-PSK s AES), nechte si zabezpečit router třeba od kamaráda, který tomu rozumí. Není to vůbec složité, ale bohužel univerzální návod neexistuje, protože každý router je jiný. Pokud ale budete chtít být až přehnaně paranoidní, používejte kabel.

Možná si říkáte: „Ale moje wifi přece nikoho nezajímá!“. Omyl. Zajímá. Dneska každý trošku chytřejší telefon dokáže jenom pomocí okolních wifi bez problémů zjistit, kde se nacházíte. Nevím jak je to možné, ale např. moji domácí wifi Google moc dobře zná a pokud jsem doma, dokáže moji polohu určit s přesností na pár metrů i s vypnutou GPS. Není důvod se zbytečně znepokojovat – využívá se toho například při zobrazování relevantnější reklamy nebo při určování hustoty dopravy. Nemá to se „špehováním“ nic společného.

Pokud nejste bezpečně připojení, jak už jsem řekl, může být velmi jednoduché sledovat, po jakých stránkách se pohybujete a co na nich děláte. Myslete na to.

Jestli nedodržujete výše uvedené zásady, není problém, aby kdokoliv přišel před váš dům a například pomocí mobilu a jediného tlačítka se vám během pěti sekund naboural do Facebooku (jak na to se dozvíte např. zde)

Mají weby bezpečně uložené moje heslo?

Poslední tip, který mě momentálně napadá je jednoduchý test, jak si proklepnout bezpečnost nějaké stránky bez jakýchkoliv znalostí o například o kryptografii. Určitě vás někdy napadlo, proč někdy nemůžete získat svoje zapomenuté heslo tak, že si ho necháte poslat třeba e-mailem. Vždycky vám to vygeneruje nové. Proč to tak je? Pokusím se naznačit malinko teorie.

Webová stránka by nikdy neměla ukládat heslo v čisté podobě. Existuje několik možných algoritmů, jak vytvořit otisk hesla. V praxi to funguje tak, že pokud si zvolíte např. heslo ahoj, stránka si vygeneruje otisk, který bude např. po „prohnání“ algoritmem MD5 vypadat takhle: 79C2B46CE2594ECBCB5B73E928345492 – jak je vidět, se slovem ahoj nemá na první pohled nic společného. Tento otisk se potom uloží do databáze a při každém vašem přihlášení se zakóduje to, co jste napsali; porovná se to s otiskem v databázi a pokud oba otisky shodují, hesla jsou stejná. Všechny tyto šifry jsou jednosměrné, to znamená, že zpátky z otisku není možné v reálném čase získat zpátky původní heslo – pokud je algoritmus dobře navržen, vaše heslo zpětně nedokáže zjistit ani programátor, který stránky programoval a k tabulce s otisky má přístup.

(Ve skutečnosti se většinou používají mnohem silnější algoritmy než MD5, protože to se dá zpětně rozlousknout pomocí rainbow tables. Pokud vás tato problematika víc zajímá, zkuste si zakódovat nebo dekódovat různé šifry třeba na http://www.onlinehashcrack.com/. Správně by se proti útoku přes rainbow tables měla využívat kombinace více algoritmů a použití soli, ale to už není předmětem tohoto článku).

Rád bych se vrátil zpátky k tomu, proč teda některé stránky posílají vaše heslo (když ho zapomenete) a některé vám vygenerují nové. Pokud jste pozorně četli, odpověď už znáte! Pokud vám některá stránka pošle vaše zapomenuté heslo, znamená to, že jej má někde uložené v čisté podobě. Když to vyženu hodně do extrému, každá uklízečka si potom může zjistit jakékoliv vaše citlivé údaje, zvláště pokud máte nastavené stejné heslo na více službách. To je velmi nebezpečné. Naopak, pokud vám systém automaticky vygeneruje nové heslo, je velmi vysoká pravděpodobnost, že je vaše heslo chráněné a nejde zpětně nikým zjistit.

Pro dnešek stačilo. V příštím článku bych se rád věnoval tomu, jak zabezpečit data v cloudu, napíšu něco o stahování filmů/seriálů/hudby z internetu a potom zkusím napsat stručný přehled o tom, jak se šifrují disky.

Indie je velká země, kterou omývají vody Indického oceánu. V Indii najdete všechno – chudobu, špínu, spalování mrtvých u řek; bohatství, mrakodrapy, lékaře a programátory s vysokým vzděláním. Proto je Masala  jeden z mých nejoblíbenějších „čajů“, ze kterých si v čajovně vybírám. Bohužel, v některých čajovnách za ni chcou zbytečně moc peněz, proto se vyplatí občas si ji uvařit doma.

Co je potřeba?

• Yogi Tea (skořice, zázvor, kardamom, hřebíček, černý pepř)
• Assam Mangalam BPS CL
• 0,5l mléka
• 1l vody
• cukr

Jak na to?

Do hrnce se nalije litr vody. Já mám na hrnci rysky, takže vodu nemusím složitě odměřovat a špinit odměrku. Nicméně místo odměrky můžete bezpečně použít krýgl (beztak jich každý má doma několik nakradených z hospody). Ve vodě se rozmíchají 3 lžičky Yogi Tea (Yogi Tea kupuju v Oxalisu). Yogi pochází z Indie a je úzce spojený s Jógou – jogín Bhajan ho podával při výuce jógy Kundalini (vtipný název )

Až začne voda s Yogi vřít, přisypou se do ní 3 lžičky černého čaje – já používám Assam Mangalam, opět z Oxalisu. Zhruba po minutě vaření se do vřící směsi přileje půl litru mléka.
Než začne směs znovu vřít, může se tam zatím přidávat cukr. Cukru je potřeba opravdu hodně, v našem případě doporučuju zhruba 10-12 lžiček. Nebojte se, zase tak sladké to nebude. Mezitím to začne podruhé vřít, tak můžete v klidu vypnout plotýnku a nechat to chvilinku odležet. Po pár minutách už to není tak horké, tak se celá Masala scedí, ideálně přes látkové sítko, čistý kapesník, nebo něco podobného.
Podle chuti můžete dochutit medem.

Ind venčí opici (Ind vlevo, opice vpravo)

Možná to vypadá na první pohled jako blbost, míchat dohromady čaj, mléko, pepř, skořici aj. Ale garantuju, že pokud se všechno podaří, budete velmi příjemně překvapení. Vypadá to trošku jako kakao a pokud tam nedáte moc Yogi, tak to tak i chutná. Pokud se na to budete cítit, můžete si při pití zacvičit tu Kundi-jógu, nebo jak se to jmenuje.

Takže, až budete chtít sbalit nějakou supersexy Indku, vzpomeňte si na mě. Uvařte jí Masalu, zacvičte jí Kundi-jógu a máte ji v hrsti!

Ps.: lžička = čajová lžička

Takže, cíl je jasný – stvořit poživatelnou palačinku. Ale jak na to?

Na těsto palačinky budou potřeba následující suroviny:

• 1 litr mléka
• 400g hladké mouky
• 4 vajíčka
• 80 gramů cukru
• sůl
• 50ml minerálky

A na samotnou náplň:

• 250g tvarohu
• kelímek 30% smetany
• vanilkový cukr
• podle chuti vanilková zmrzlina, šlehačka, Granko

Nejprve si musíte připravit palačinkové těsto. To je ze všeho nejjednodušší – do nějaké (ideálně plastové) misky nalijete trochu minerálky a potom tam přisypete mouku a cukr, zalijete mlékem, přidáte vajíčka a nakonec trochu dosolíte. Všechno se nakonec musí velmi důkladně promíchat.

Miro radí:

„Z vlastných skúseností nedoporučujem zapínať na mixéry funkciu TURBO, lebo všéétkóó naokolo bude zadrbanéé…“

Zatímco připravujete těsto, plotýnka se rozpaluje na nejvyšší level. Až je dostatečně horká, položíte na ni teflonovou pánvičku a přidáte jednu čajovou lžičku oleje. Olej musíte nádherně rozlét – nejlépe pohybem „od sebe – k sobě“ a potom „doleva – doprava“.

Krása celé palačinky stojí na tom, jak potom těsto nalejete. Nejlepší je udělat to tak, že pánvičku nahnete a těsto dáte na okraj. Potom ji plynule a opatrně nahýbáte do všech stran, aby se hezky rozlilo. Nesmí tam být díry – po pár vteřinách to už nejde opravit metodou „nahýbání a přelévání“, ale když to uděláte rychle, můžete vzniklou díru „zakápnout“ troškou nového těsta.

Důležité je převracení. Tuto techniku Miro pracovně nazval „vyondit a prejebat“ – chce to trochu cviku, ale se základním stupněm šikovnosti a znalostí Lagrangeových rovnic druhého druhu v nejobecnějším tvaru to zvládnete hned. Když provádíte vyondění, děláte to tak, že pánvičkou verzatilně třepete v axiálním směru, čímž ji uvolníte a ona hezky klouže. Následně ji prejebete, tedy vyhodíte do vzduchu a otočíte. Má to obrovskou výhodu – nezašpiníte tím žádný vercajk, ani palačinku nepotrháte.

special guest - šéfkuchař Miro

Nejlepší náplň je podle mě krémová. Hodně lidí tam dává marmeládu, ale krém je prostě vyšší level. Vanilkovou krémovou náplň namícháte v nějaké misce, a to tak, že tam dáte tvaroh, ten zalijete smetanou na šlehání (pozná se tak, že se prodává v modrém kelímku a má 30% volume) a nakonec přisypete sáček vanilkového cukru. Obsah misky teď už rutinně, nicméně důkladně zamícháte.

Palačinky můžete podávat tak, že je natřete lžičkou krému, zamotáte, polejete grankovou polevou a nahodu dáte šlehačku.

A protože ve správné aristokratické společnosti (což já a Miro bezesporu jsme) nesmí chybět po dobrém jídle dobrý aperitív, doporučuju spláchnout palačinky třeba Fernetem. Náš nejoblíbenější je Fernet Stock Z Generation, mezi kybernetiky familiárně přezdívaný jako Z-transformace.

Často cestuju přes celou republiku a potřeboval jsem vyřešit problém, jakým způsobem rozšířit svoje úložné kapacity. Běžně s sebou na cestách a do školy přenáším velké množství dat.
Přestalo mě bavit přehrabovat se ve stovkách DVD, když si chci v klidu doma pustit film.
Technologie DVD je v dnešní době mrtvá, je to nepraktické, hlučné, neefektivní a neskutečně pomalé. Blu-ray disky nemají budoucnost, jsou předražené a nekompatibilní. Vlastně už při jejich uvedení na trh se tušilo, že je nebude nikdo používat.

Desktop nemám, používám notebook. Prošel jsem si tedy možnosti, které připadaly v úvahu.

• 3,5“ externí HDD
  Nejlevnější možnost, jak rozšířit kapacitu – 1GB dat vychází zhruba od 1,10Kč. Bohužel 3,5“ externí disk je na časté přenášení velmi těžký a nepraktický. Další obrovskou nevýhodou je fakt, že je nutné tahat i adaptér a v místech, kde není elektřina (ve vlaku, v některých přednáškových místnostech, na zahradě) je mi takový disk k ničemu.
  Tuto možnost jsem tedy vypustil a to i přesto, že vyjde cenově nejlíp.

• 2,5“ externí HDD
  Je o něco dražší možnost – 1GB vyjde zhruba na 2,30Kč/GB. Výhodou je to, že není potřeba adaptér. Navíc se takový disk se vejde do kapsy. Možná jsem v tomhle ohledu dost rozmazlený, ale nechce se mi věčně připojovat a odpojovat nějakou krabičku. Už tak se mi všude možně povaluje hromada kabelů, které musím věčně přepojovat.
  

• Cloudové úložiště
  Nejčastěji jsem připojený k internetu na symetrické lince 100MBit s vlastní veřejnou IP adresou. Běžně stahuju i odesílám data rychlostí 11MB/s. Hledal jsem různé služby, které by mi umožnily za rozumnou cenu uchovávat moje data online v nějakém cloudu, ale v současné době nic slušného prostě neexistuje. Navíc ke svým datům potřebuju přístup i ve vlaku, kde by mi byly bez připojení k internetu úplně k ničemu.

• 2,5 interní HDD
  V notebooku jsem měl defaultně 500GB 7200rpm HDD Hitachi. Kupovat větší kapacitu by bylo značně nevýhodné v poměru cena/výkon. Kolega (Čmelák) mi poradil, ať vymontuju DVD mechaniku a místo ní si zkusím namontovat druhý disk – k tomu je potřeba krom samotného disku i šachta na HDD.  Ta se dá oficiálně sehnat do notebooků některých značek (Dell Media Bay, HP Multibay, IBM Ultrabay, Toshiba Slim Select Bay). Pokud se nepletu, tak právě HP už Multibay nenabízí, tak jsem koupil ze zahraničí krabičku s názvem „HDD Caddy Bay“, stojí zhruba $13. Ta jde samozřejmě sehnat i na na aukro.cz.
  Prošel jsem si několik testů a z hlediska ceny/výkonu/kapacity jsem zvolil 2,5“ 5400 rpm 640GB Samsung SpinPoint M7E, zaplatil jsem za něj přesně 1300Kč (včetně DPH a autorského poplatku).

Montáž disku

Montáž není moc složitá, ke všemu potřebujeme jenom základní nářadí – ostrý nožík, šroubovák, tavnou pistol, vrtačku a 3mm vrták do železa. Z většiny notebooků by měla jít původní mechanika vytáhnout velmi jednoduše, vždy drží na jednom šroubku a mělo by se k němu dat dostat ze spodní části. Můj notebook dole ovšem žádné šroubky nemá, musel jsem ho trochu otevřít, všechno se skrývá pod klávesnicí. Po vyšroubování šroubku co by měla jít mechanika dobře ven. Z ní se pak odcvakne kryt, který se pak musí napasovat přesně na novou šachtu na disk. Šachta na krytku není připravená (každá krytka je jiná), je nutné do šachty vyřezat otvory a do nich pak krytku zacvaknout. Pokud špatně drží, je dobré ji přilepit tavnou pistolí.

Potom se vmontuje disk do šachty. K šachtě dostanete 4 šroubky, takže si jenom pravítkem rozměříte, jak jej přišroubujete. Disk musí být dobře připevněný, protože je velmi citlivý na vibrace a otřesy. Navíc by bylo při přenášení notebooku slyšet, jak to v něm chrastí. Ze stran disku jsou 4 závity M3 určené pro montáž – šroubky se do nich dají zašroubovat buď ze spodu, nebo z boku. Já jsem si předvrtal díry a připevnil disk k šachtě zespodu.

Až je vše hotovo, šachta z diskem se zasune do notebooku (tam kde předtím byla mechanika) a zajistí šroubkem.

Na obrázcích je vidět srovnání 2,5″ disku s iPodem a dále srovnání původní DVD mechaniky s novou šachtou a diskem.

Srovnání: iPod vs. 2,5" HDD

Srovnání: DVD mechanika vs. HDD Caddy Bay

Jak je na tom 7k2 Hitachi oproti 640GB Samsungu z hlediska výkonu? Hned se podíváme.

Srovnání výkonu – 7200 rpm Hitachi vs. 5400 rpm Samsung

Na měření jsem použil HD Tune 2.55. Jak je patrné z benchmarků – oba disky jsou v podstatě zhruba stejně rychlé.

Dělat další syntetické testy výkonu mi přišlo zbytečné.

Spotřeba notebooku – DVD mechanika vs. druhý disk

První si představíme notebook, na kterém jsem testy prováděl.
Jedná se o HP Probook 4520s.

• Procesor: Core i3 M350 (dvoujádro s HT), frekvence 2,27Ghz
  Windows Experience Index 6,3
• Grafika: Dedikovaná ATI 4500 Series
  Windows Experience Index –  Aero 4,5; 3D grafika 5,9
• RAM: 4GB DDR3 1333Mhz
  Windows Experience Index 5,9
• Baterie: PH 06 (6čl., 4200mAh), asi rok aktivně používaná

Měření výdrže jsem prováděl následovně

• Restart notebooku
• Po zobrazení plochy jsem jej nechal 5 minut, aby se načetly všechny programy a služby na pozadí
• Vypojení adaptéru, nastavení podsvícení na 50%
• Dalších 5 minut na to, aby si notebook vypočítal zbývající čas provozu na baterii pro danou konfiguraci

Každé měření jsem prováděl pro vytížený i nevytížený hardware.

Výsledky měření

• Defaultní HDD a DVD mechanika (bez vytížení): 4h 34 minut
• Defaultní HDD a DVD mechanika (kopírování z mechaniky na HDD): 3h 35 minut
• Defaultní HDD a nový HDD (bez vytížení): 4h 14 minut
• Defaultní HDD a nový HDD (kopírování z jednoho HDD na druhý): 2h 55 minut

Po jednoduchém výpočtu je patrné, že bez vytížení vydrží notebook se dvěma disky asi o 10% míň. Při plné zátěži obou disků se sníží délka provozu na baterii asi o 20%, oproti možnosti s plně vytíženou mechanikou. Nesmíme ale zapomínat na to, že čtení z DVD je neskutečně pomalé a otravné. Zatímco z DVD se při testu četlo rychlostí zhruba 2MB/s, rychlost kopírování mezi disky byla něco přes 70MB. Stejný objem dat se tedy zkopíruje asi 35x rychleji a disk se potom může přepnout do úspornějšího režimu.

Závěr

Pokud často cestujete a potřebujete s sebou nosit hodně dat, dva interní disky v notebooku jsou nejlepší volba. Za něco málo přes 1500Kč seženete 640GB disk a montážní šachtu. Pokud potřebujete původní mechaniku občas používat, můžete si pro ni na eBay dokoupit i USB rámeček zhruba za 150Kč.

Výdrž notebooku se vám po úpravě sníží asi o 15%, ale odměnou vám bude velmi rychlé kopírování dat a obrovská kapacita (v mém případě dohromady přes 1TB). Subjektivně se mi zdá, že i načítání systému je se dvěma disky rychlejší, ale to už jsem neměřil. Obrovská výhoda je i to, že pokud vám na sekundárním disku běží nějaká diskově velmi náročná úloha, systém je pořád velmi svižný.

Pokud jsem na něco důležitého zapomněl, zeptejte se v komentářích.

Nepravidelně budeme samozřejmě vařit s Borysem (mám připravenou várku nových receptů, ale občas vyjde i nějaký původní), jednou za čas možná zkusíme vařit i bez Borysa. Všechny recepty budou i nadále blbuvzdorně popsané a budou se dat uvařit i za skromých podmínek na koleji. Dále se tu budete moct dočíst o věcech, co mě zajímají. Občas i prozradím, co zkouším, nebo na čem pracuju.

Pár článku mi slíbil i Joka (rubrika Photography JG) . Bude tu vystavovat jeho nejpovedenější fotky včetně postupů a technických informací.

Jednou za čas vás možná potěší slečna Jane U nějakou svojí úvahou a pokud všechno klapne, postupně tu bude vycházet román na pokračování, který píše Longer.

Snad se vám tu bude líbit

P.S.: Nezapomeňte pod každým článkem hodnotit jeho kvalitu! Nejlepší články můžete sdílet s přáteli na Google+ nebo na Facebooku.